NÁLEZ Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002 Zrušení právního předpisu. Návrh poslanců sp. zn./č. j.: Pl. ÚS 21/01-1 Související legislativa ČR: § 1, § 2, § 4, § 5, § 6, § 7, § 8, § 9, § 10, § 11, § 14, § 15, § 16 zákona č. 65/1965 Sb. zákon č. 530/1990 Sb. zákon č. 576/1990 Sb. zákon č. 424/1991 Sb. § 19, § 22 zákona č. 1/1992 Sb. § 17, § 18, § 19, § 20, § 20a, § 21, § 21a, § 22, § 22a, § 23, § 25 zákona č. 143/1992 Sb. čl. 1, čl. 10, čl. 15, čl. 33, čl. 40, čl. 41, čl. 42, čl. 47, čl. 87, čl. 88 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. § 3, § 6 zákona č. 10/1993 Sb. § 44, § 67, § 68, § 69 zákona č. 182/1993 Sb. § 101 zákona č. 90/1995 Sb. nález č. 30/1998 Sb. zákon č. 22/1999 Sb. § 98, § 102 zákona č. 107/1999 Sb. § 1, § 10, § 15, § 22, § 33, § 40, § 41, § 42, § 47, § 51, § 87, § 88, § 134, § 140 nálezu č. 216/1999 Sb. zákon č. 362/1999 Sb. zákon č. 132/2000 Sb. zákon č. 217/2000 Sb. zákon č. 407/2000 Sb. nález č. 128/2001 Sb. zákon č. 170/2001 Sb. Publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 95/2002 Sb. Právní věta: Ústavní soud odkazuje na svůj dříve vyjádřený právní názor, podle něhož ustanovení zákona, kterými jsou novelizovány jiné zákony, se stávají součástí těchto novelizovaných zákonů usnesení Pl. ÚS 25/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 271 a násl. (obdobně též nález č. 128/2001 Sb.) a samostatně již nejsou součástí právního řádu České republiky. Úkolem Ústavního soudu je v daném případě posouzení otázky, zda Senát byl či nebyl oprávněn projednávat a schvalovat též změnu jiných zákonů než zákona o státním rozpočtu, byť provedenou jediným zákonem. Na takto položenou otázku musí být dána odpověď kladná v opačném případě by totiž mohlo docházet k situaci, že novelizací zákona o státním rozpočtu spojenou se změnou (případně i přijetím) dalších zákonů, by byl Senát z legislativního procesu ohledně těchto dalších zákonů vyloučen. Takový výklad by zjevně neodpovídal smyslu čl. 42 odst. 2 Ústavy ani podstatě bikameralismu, zakotvené v ústavním pořádku České republiky, a je proto nutno jej považovat za výklad neústavní. V daném případě však došlo k tomu, že jedním zákonem bylo současně novelizováno několik zákonů, jedním z nichž byl i zákon o státním rozpočtu. Dlužno dodat, že tato praxe, kdy jedním zákonem je současně novelizováno několik různých zákonů, je v legislativní praxi relativně častá. K tomu Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že tato praxe je v zásadě ústavně konformní, leč pouze tehdy, jestliže novelizované zákony vzájemně meritorně souvisí. Naopak za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů. Takový postup totiž neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti. Jestliže totiž jedním zákonem (ve formálním smyslu) je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány, vzniká nezřídka značně nepřehledný právní stav, který princip předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona již nerespektuje. Protože Ústava ve vztahu k zákonu o státním rozpočtu neumožňuje ingerenci Senátu do legislativního procesu a tento zákon může být - na návrh vlády - projednáván a schvalován pouze Poslaneckou sněmovnou, je zřejmé, že jediný možný ústavně konformní postup je takový, kdy je tento zákon projednáván a schvalován zcela samostatně. Proto také jednací řád Poslanecké sněmovny (č. 90/1995 Sb.) v ustanovení § 101 odst. 3 výslovně stanoví, že "Součástí zákona o státním rozpočtu nemohou být změny, doplnění nebo zrušení jiných zákonů." (Poznámka: Zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu na rok 1993 byl ovšem schválen ještě před nabytím účinnosti citovaného zákona č. 90/1995 Sb.) Podle názoru Ústavního soudu lze z této zákonné dikce dovodit, že ani součástí "běžného" zákona nemůže být změna, doplnění nebo zrušení zákona o státním rozpočtu. Situace, kdy společně s návrhem zákona o státním rozpočtu jsou navrhovány též zákony jiné, případně kdy jedním zákonem je novelizován zákon o státním rozpočtu i zákony další, je tedy - jak již bylo řečeno - stavem, který není v souladu ani s Ústavou ani se zákonem (viz citovaný zákon č. 90/1995 Sb.). Ústavní soud v řízení o kontrole norem vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně vymezených kompetencí Ústavního soudu. K "ožívání" dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska). Protože zákon o státním rozpočtu může projednat a schválit výhradně Poslanecká sněmovna, je tento zákon přijat již schválením v Poslanecké sněmovně, tzn. zcela nezávisle na jeho případném dalším projednávání a schvalování v Senátu. Pokud je současně se zákonem o státním rozpočtu (resp. s jeho novelou) projednáván a schvalován jiný (tzn. "běžný") zákon (zákony), případně jeho novela (novely) - což však odporuje zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny - je nutno tuto situaci interpretovat tak, že Senát může projednávat a schvalovat toliko "běžné" zákony a jejich novely, a jeho rozhodnutí má proto právní význam jen u těchto zákonů, nikoliv však u zákona o státním rozpočtu. Jestliže čl. 42 odst. 2 Ústavy hovoří o "zákonu o státním rozpočtu", je nutno tento pojem chápat nikoliv ve formálním, nýbrž v materiálním smyslu. Jinak řečeno, nikoliv každý zákon - označený jako zákon rozpočtový (resp. nikoliv každá jeho část) - se bezprostředně týká problematiky státního rozpočtu a naopak je možno si představit situaci, kdy materie zákona o státním rozpočtu bude upravena zákonem, který takto označen nebude. Lze tedy shrnout, že při posuzování toho, zda je možné v konkrétním případě návrh zákona chápat jako "zákon o státním rozpočtu" ve smyslu čl. 42 odst. 2 Ústavy, nepostačuje omezit se na formální označení takového návrhu (zákona). Tento postup by totiž ve svých důsledcích mohl vést k tomu, že by byl v případě některých důležitých zákonů Senát vyloučen ze zákonodárného procesu tím, že by byl návrh zákona nazván "zákon o státním rozpočtu", byť by ve skutečnosti tento zákon upravoval materii se státním rozpočtem přímo nesouvisející. Na druhé straně považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že materiální chápání pojmu "zákon o státním rozpočtu" nesmí v praxi vést ani k jeho příliš extenzivnímu výkladu, jelikož je zřejmé, že se státním rozpočtem přímo či alespoň zprostředkovaně souvisí prakticky každý návrh zákona, již jen z toho důvodu, že jeho realizace má zpravidla dopady na státní rozpočet (na jeho příjmovou nebo výdajovou část). Pojem "zákon o státním rozpočtu" je nutno interpretovat v souladu s normativní úpravou rozpočtových pravidel státu obsažených v zákonu České národní rady č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), který platil v době vydání citovaného zákona č. 10/1993 Sb. i zákona č. 217/2000 Sb. Podle ustanovení § 3 tohoto zákona ("Obsah státního rozpočtu republiky") "Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů republiky." Jinými slovy pojem "zákon o státním rozpočtu" v materiálním pojetí je nutno interpretovat takovým způsobem, že se jedná o zákon bezprostředně upravující plánovanou příjmovou a výdajovou složku rozpočtu veřejného sektoru České republiky související s výkonem funkcí státu vždy na následující časové období (tzn. rozpočtové roky). Pouze takto koncipovaný zákon je nutno podřadit pod čl. 42 odst. 2 Ústavy a pouze takovýto návrh zákona proto Senát není oprávněn projednávat a schvalovat. Ústavní soud považuje za žádoucí - nad rámec posuzované věci - zdůraznit, že materiální pojetí pojmu zákona o státním rozpočtu v čl. 42 Ústavy má i jiný rozměr. Vytvořením specifické ústavní kategorie zákona o státním rozpočtu ústavodárce zdůraznil zvláštní místo a význam tohoto zákona v právním řádu České republiky, podobně jako to učinil v případech volebního zákona či "stykového" zákona ve smyslu čl. 40 Ústavy. Tím, že vyňal návrh zákona o státním rozpočtu z režimu schvalování návrhů "běžných" zákonů, vyjádřil svou vůli směřující k tomu, aby zákonodárce posuzoval materii státního rozpočtu uceleně a odděleně od materií, které se státním rozpočtem přímo nesouvisejí. Jinými slovy, předmětem úpravy zahrnuté do návrhu zákona o státním rozpočtu se mohou stát výhradně pravidla vztahující se materiálně k problematice státního rozpočtu, nikoli pravidla jiná. Včleňovat do návrhu zákona o státním rozpočtu ustanovení, jež materiálně s materií státního rozpočtu přímo nesouvisejí, je z hlediska Ústavy nepřípustné.
Tento dokument je pouze pro uživatele s aktivním předplatným
Pro získání předplatného kontaktujte klientské centrum
Je možné, že k dokumentu nemáte přístup, protože nejste přihlášeni.
Co získate s předplatným?
- Více než 60.000 dokumentů
- Novinky a aktuality každý den
- Dotazy a odpovědi z praxe
- Uživatelské fórum
- S naším kalendářem vám nic neunikne